Čína...

Cestovatelský deník: Peking

20. 12. 2018

Čína mě změnila. Hodně. Vlastně už tehdy, když si ten nudný, spíše introvertní strašpytlík usmyslel, že pojede studovat do Číny. Co si tehdy ale i tak nedokázal představit bylo, že někdy bude cestovat po Číně… Sám. A ono heleme se… Už se stalo. A jaké to bylo?! Bezkonkurenční…

Všechno se to přihodilo hrozně rychle, až tedy na myšlenku, že se chci během svého pobytu v Číně podívat do Pekingu. Peking byl totiž na mém “bucket listu” už pěknou řádku let a tak bylo jasné, že ho musím navštívit, i když mě od něj z Chang-čou dělí skoro 1300 Km. Jenže být v Číně a nenavštívit hlavní město?! To bylo pro mě nemyslitelné… Jenže všechno se pak ale nějak zkomplikovalo tím, že když jsem někomu z mých kamarádů řekla, že bych chtěla jet do Pekingu, nikdo neřekl, že by se ke mě rád přidal, jak tomu bylo zvykem u jiných měst. Tentokrát už totiž všichni, se kterými se bavím, v Pekingu byli, anebo zůstávájí v Číně i další semestr a tak plánují jeho návštěvu na jaře nebo v létě, kdy bude počasí snesitelnější…

Pomalu jsem tedy začala svůj plán s Pekingem vzdávat… Nepojedu přeci takovou dálku sama! Jenže myšlenka, že až přijedu zpět do ČR a všichni se mě budou vyptávat na Velkou čínskou zeď a já budu jen smutně koukat, že jsem tam nejela, protože jsem se bála, mě hlodala v hlavě dost dlouhou dobu. Tak jsem si jednou řekla, že takhle teda ne. Se strachem to nikam nedotáhnu a ty nejlepší věci se stejně dějí až tehdy, kdy překročíme svou komfortní zónu. Prostě pojedu sama! Vím, že pro mnohé z vás by tohle nebyla žádná výzva, vždyť vlastně o nic nejde, ne?! Nejde. Jen kdybych nebyla taková poseroutka…

Nebudu vám totiž lhát, bála jsem se. Trochu. No, trochu dost. Bylo to pro mě totiž úplně poprvé, co jsem se někam vydala na delší výlet sama. Měla jsem obavy, jestli mi nebude chybět lidský kontakt, jestli je Čína dost bezpečná pro osamocenou Evropanku, ale hlavně jsem se bála, jestli na to mám já! Všechno sama zorganizovat, zařídit a nějak se na sebe spolehnout. Byla jsem ale natěšená na to, jak v sobě zbořím další strachy a jak mě celá tato zkušenost posílí.

Pomalu jsem si tedy v hlavě začala výlet plánovat. Mé prvotní plány byly takové, že pojedu přes Nový rok, kdy budeme mít ve škole dva dny volna a já tak nebudu muset zameškat hodně školy. Jenže nakonec jsem tento nápad vzdala, protože počasí v Pekingu, který je mnohem severněji než Chang-čou, bude na konci prosince nejspíše pořádně mrazivé a komu se chce mrznout při turistice?!

Tak jsem tak jednou v pondělí přišla ze školy, podívala se na předpověď počasí o víkendu, koupila ubytování v hotelu na pět nocí, došla pro lístky na vlak a jelo se… Vše jsem zařídila v pondělí a ve středu po obědě jsem už seděla v rychlovlaku směr Peking. Již zmiňovanou vzdálenost 1300 km překonal rychlovlak, který dosahuje rychlosti až 350 Km/h, za 4 a půl hodiny, během kterých jsem stříhala video ze Su-čou, Žlutých hor a Šangahaje, které najdete na tomto odkaze. Cesta rychlovlakem mě sice vyšla mnohem dráž, ale vzhledem k omezenému času mi ta pomalejší varianta nevyhovovala. A možná jsem byla i trochu pohodlná?! Protože jinak bych seděla ve vlaku třeba i 20 hodin. Další variantou bylo také letadlo, které vycházelo cenově už i skoro stejně jako rychlovlak, ale přiznám se, že se děsně bojím létání 😀 .

S krosnou na zádech jsem si to už kolem 5. hodiny odpolední “štrádovala” po Pekingu. Venkovní teplota byla v průměru tak o 8-10 stupňů nižší, než v Chang-čou. Ale nic hrozného. Všichni mě před odjezdem strašili, jak tam budu mrznout a ono ne! Dokonce jsem se tam snad i poprvé od té doby, co začal chladný podzim, zahřála. V Pekingu, stejně tak jako kdekoliv na severu země, mají totiž centrální vytápění, takže v hotelu pro mě bylo krásné teplíčko a bylo to fajn být po dlouhé době třeba jen v triku s dlouhým rukávem. Haha.

Ubytování jsem měla skromnější. Takový čínský standart. Žádné přehnané vybavení, luxus ani čistota, ale na ty moje přespávačky to bohatě stačilo. Ubytování mělo navíc skvělou polohu kousek od Chrámu nebes, takže jsem měla všechno relativně blízko. Můj první den v Pekingu byl nudný: káva, večeře a spánek… Na druhý den jsem totiž potřebovala hodně energie… Jela jsem na Velkou čínskou zeď!

Velká čínská zeď…

O tom, že se jednou podívám na tuto dominantu Číny, jsem snila opravdu hodně dlouho. A ještě teď nemůžu uvěřit, že jsem tam konečně podnikla výlet. A hlavně úplně sama… Ve čtvrtek ráno jsem vstávala relativně brzy, asi kolem půl 7, abych nejdéle v 8 seděla v autobuse. Den předtím jsem ještě přemýšlela, jestli si koupit odvoz přímo od hotelu, který byl sice o hodně dražší, ale zase jsem si říkala, že bych to měla pohodové a bez starostí, kdy Velká čínská zeď leží od centra Pekingu dost daleko a dostat se k ní hromadnou dopravou může být někdy trochu oříšek. Nakonec jsem se ale hlavně kvůli ceně rozhodla pro hromadnou dopravu…

Od mého hotelu mi měla cesta na zeď zabrat skoro 3 hodiny s tím, že jsem měla jet třemi různými autobusy. Cestu jsem si, tak jako vždycky, hledala na čínských Baidu maps. Ještě mě to nikdy nezklamalo a vše bylo velmi lehké… Až do teď! Jelikož jsem cestovala sama, řekla jsem si, že nebudu zbytečně riskovat, abych se vydala na odlehlou část zdi, i když jich je mnoho a výhledy na těchto úsecích jsou stejně krásné, jen bez davů turistů. Přeci jen jsem si ale řekla, že být obklopena lidmi, je v mém případě možná lepší. Většinou jsem totiž ze samoty dost vyděšená a leknu se každého lístečku, který se zatřepotá ve větru. Zadala jsem proto do vyhledáváče úsek zdi Pa-ta-ling 八达岭, což je právě turistická část zdi, ke které je jedno z nejlepších spojení z Pekingu. (Ještě jsem se rozhodovala nad Mu-tchien-jü 慕田峪.)

Po zadání do map mi hned vyskočila lokace a následně i trasa autobusem, jen za jménem Pa-ta-ling byl ještě jeden další název, který mě ale neznepokojil, protože jsem na mapě viděla zakreslený úsek zdi. “Je to asi jen název autobusové zastávky.” Ehm… Jedeme dál. V posledním autobuse, který mě měl dovézt do cílové stanice, bylo opravdu hodně lidí. “Tak to žádné hezké fotky bez lidí mít nebudu, pomyslela jsem si.” Když jsem se se blížili k mé stanici, do které jsem si koupila jízdenku, byla jsem z toho autobusu jediná, kdo se začal zvedat. Až v tom momentě mi blesklo hlavou, že tam asi něco nehraje, ale co se dalo dělat. Byla jsem z autobusu venku a už jsem v dálce viděla, jak se krásně klikatí Velká čínská zeď.

I když místo, kde jsem vystoupila: Ba-ta-ling Šuej-kuan 八达岭水关 bylo na turisty připraveno-všude byli turnikety, strážní, infocentrum, atd.-nikde nebyla ani noha. “To je divné.” Celé místo na mě působilo jako město duchů. Chvíli jsem přemýšlela, že tedy počkám na další autobus a budu se snažit dostat do úseku, který jsem plánovala. Pak jsem si ale řekla, že když už jsem tady, tak to prozkoumám. Koupila jsem si lístek a šla se procházet.

A byla to taková nádhera! Nikde ani noha, když tedy pominu pár prodavačů a fotografů. Navís svítilo sluníčko, bylo krásně teplo a celé to bylo prostě úžasné. Ze začátku jsem měla celý úsek jen pro sebe. Až když jsem šla zpátky, tak jsem narazila na první skupinku Číňanů. Bylo jich asi 20 a všichni do jednoho se semnou chtěli vyfotit, takže jsem to měla i s takovou kulturní vložkou 😀

Úsek byl dle mého názoru docela krátký, i když to nemám s čím porovnávat, i tak ale nabídl krásné scenérie a ještě lepší zážitek. Navíc je na této části relativně prudké stoupání, takže pokud nemáte fyzičku, asi se i zapotíte. Na některých jiných úsecích zdi jsou ale třeba i lanovky 😀 . Tak před návštěvou zvažte své možnosti a pokud třeba vás zdravotní stav není dobrý, vyražte někam na lanovku 🙂

Úsek Šuej-kuan je pomyslně rozdělen na dvě části. Když přicházíte, tak z vašeho pohledu nalevo se nachází mírnější a také více navštěvovanější úsek, pravá část je naopak v prvním momentu opravdu velmi prudká, ale když člověk překoná tento počáteční výstup, není to už tak hrozné.

Když jsem se chtěla vrátit zpět do Pekingu, tak jsem narazila na “menší” problém. Z tohoto místa zpátky do centra nejel v tu dobu žádný autobus. Jedinou možnost, kterou jsem měla, bylo jít po silnici skoro 2km, kde měla být nějaká zastávka autobusu. Tak jsem vyšla. Po cestě to rozhodně nepůsobilo nijak hezky. Větší šok ale přišel, když jsem narazila na zastávku autobusu. Jedna zatáčka v lese, kde nebylo vůbec nic. Sem tam projelo nějaké auto, ale to bylo celé. Čekala jsem 15. minut, půl hodiny, nic… Ani jeden autobus. Po cca hodině mi zastavil nějaký mladý Číňan, jestli chci někam svést, když jsem to s ním začala domlouvat, tak jsem najednou viděla přijíždějící autobus. Zběsile s mávajícíma rukama nad hlavou jsem se k němu rozběhla. Uf… To bylo o fous.

I když jsem měla z tohoto úseku zdi maximální zážitek, cesta zpátky mi ho trochu zkazila. Chvíli jsem se už fakt bála, jestli se vůbec nějak dostanu zpátky do Pekingu. Byla mi zima a navíc jsem byla sama v lese. Už jsem přemýšlela i nad taxíkem, který by mě ale v přepočtu vyšel na 1300 Kč. Hezká sranda 😀 Nakonec to ale vše dobře dopadlo a asi mi ani neuvěříte, jak moc jsem byla ráda za ten starý, přeplněný autobus plný zírajících Číňanů 😀

Moje doporučení na Velkou čínskou zeď? Ačkoliv nejsem žádný odborník a navštívila jsem ji pouze jednou, rozhodně vám doporučuji:

  • Určitě se vyplatí jet na vlastní pěst. Já za celý výlet tam a zpět autobusem a vstupem dala necelých 70 jüenů. Cestovky vám nabídnou výlet třeba až za 300 jüenů.
  • Předem si naplánujte cestu… Pořádně.
  • Hrozně se chcete na čínskou zeď podívat, ale bojíte se davů?! Co platí snad pro celou Čínu, vyhněte se všem termínům během čínských svátků a také nejlépe víkendům! Když ještě navíc vyrazíte před obědem, také si určitě přilepšíte!
  • Kdy vyrazit? V každém ročním obodobí vám zeď nabídne něco jiného, pokud máte rádi sníh, vyražte třeba v lednu, chcete vidět zeleň? Jaro a brzký podzim je na to nejlepší.
  • Oblečte se! Hlavně pokud jedete na podzim nebo v zimě, počasí na Velké čínské zdi může být o dost chladnější než v centru města. A když se k tomu ještě přidá vítr?! Na druhou stranu ale počítejte, že pokud chcete výlet na Velkou čínskou zeď podniknout trochu aktivněji, hodně teplá zimní bunda není to pravé ořechové.

Wang-fu-ťing…

Po tom všem dobrodružství jsem si řekla, že si zasloužím dobré kafe. Jelikož jsem se ještě chtěla kouknout do nějakých krámů, na mapě jsem si našla, že jsou různé obchody kolem ulice Wang-fu-ťing. Až když jsem tam dorazila, tak jsem zjistila, že je tato ulice jednou z nejznámnějších ulic na nákupy v Pekingu. Ale ne tak ledajakých. Najdete tam hlavně čínský streetfood. Od běžných pokrmů až po hodně zvláštní pochoutky. Od brouků po snad všechny druhy a části zvířat, atd. Něco jsem vám natočila do videa, tak v něm se dozvíte více! Na mě to tedy nebylo… Nerada experimentuji a ještě míň ráda se dívám na různá mrtvá zvířátka. Ale bylo fajn zažít atmosféru i tohohle místa…

Večer jsem už jen zakončila svým oblíbeným kafem a dobrou večeří a jela jsem zpět na ubytování, abych vstřebala všechny dojmy a načerpala síly na další dny objevování.

Náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men Kuang-čchang)…

Druhý den jsem měla opět v plánu vstávat brzy. Jenže se mi to bohužel moc nepodařilo a tak jsem na cestu vyrazila asi až v 9 hodin. V plánu jsem měla Náměstí Nebeského klidu, Zakázané město, které je známé pod nynějším oficiálním názvem Palácové muzeum, pak jsem se ještě chtěla zajít podívat minimálně do jednoho parku a celý den zakončit u Chrámu nebes.

Na náměstí jsem jela od hotelu autobusem. Po vystoupení z autobusu jsme všichni museli projít kontrolami-bezpečnostními rámy a prohlídkou příručních zavazadel. To jsem tedy nečekala… Na druhou stranu je ale toto náměstí až dodnes velmi důležitým bodem celého Pekingu, a je proto také neustále pod dozorem policistů. Náměstí je totiž známé především kvůli tomu, že hrálo velmi důležitou roli v historii, kdy se na něm událo nesčetně význačných událostí, kdy zde například v r. 1949 Mao-Ce-tung vyhlásil Čínskou lidovou republiku. Dále se tu třeba v r. 1989 odehrály významné studentské protesty, které vyústili v tzv. “Masakr na náměstí Nebeského klidu”.

Brána Nebeského klidu s podobiznou Mao-Ce-tunga.

Náměstí získalo svůj název po bráně Nebeského klidu, která odděluje náměstí od Zakázaného města. Celé náměstí je obrovské, patří také proto mezi 10 největších náměstí na světě. Prostranství je lemováno hned několika důležitými stavbami. Naleznete na něm Národní muzeum čínské historie, Síň lidu, Mauzoleum Mao-Ce-tunga, památník lidových hrdinů, atd. V době, kdy jsem ho navštívila já, tam opět nebyli skoro žádní lidé. Možná to na mě ale tak působilo hlavně kvůli velikosti náměstí.

Zakázané město…

Po procházce po náměstí jsem se vydala do přilehlého Zakázaného města. Vím,… Měla by jsem nazývat především oficiálním názvem Palácové muzeum, já jsem ale přeci jen více zvyklá používat termín Zakázané město. Proč Zakázané?! V době, kdy byla Čína pod vládou císařských dynastií, byl vstup do tohoto komplexu palácových budov, vybudovaných za vlády dynastie Ming (v cca 15. st.), zapovězen pro běžné lidi. Přístup do něj totiž měl jen císař a jeho nejbližší. Vstup byl veřejnosti umožněn až po pádu císařství v r. 1911. Dnes je Zakázané město na seznamu UNESCO.

Udává se, že celkem je na území Zakázaného města až 800 budov, které jsou obehnány vodním příkopem a vysokou zdí. Do komplexu se vchází bránou Nebeského klidu. Vstupenky si většina lidí kupuje online, ale nezoufejte. Těsně před vstupem do zpoplatněného areálu je i pár běžných pokladen, kde je možné si vstupenku koupit. Mimo sezónu-od listopadu-byl vstup za plnou cenu 40 jüanů-cca 125 Kč. Pokud studujete na území Číny, můžete se těšit ze slevy 50%. Co je ale důležité! Nezapomeňte si s sebou vzít pas, který vám poslouží jako vaše vstupenka. Bez pasu to bohužel opravdu nepůjde!

Po vstupu do areálu se neděste množství čínských skupinek s průvodcem. Celý komplex je tak obrovský, že se nemusíte bát zbytečných tlačenic. Což tedy neplatí, pokud je vidět okny nebo otevřenými dveřmi dovnitř budov 😀 . To nastává boj 😀

Celý komplex je opravdu honosný, krásný a celý zážitek si můžete ještě prohloubit, když si alespoň představíte, jak takový život v tehdejší Číně musel vypadat. Rozhodně toto místo stojí za návštěvu. Navíc po vstupu do areálu máte hned tak minimálně na dvě hodiny jasno, co s časem…

Východ ze Zakázaného města je úplně na druhé straně komplexu. Někde jsem četla, že přímá vzdálenost mezi dvěma branami je více než kilometr. Hned u východu na vás budou křičet řidiči buď aut nebo malých rikš, jestli chcete odvézt zpět na Tchien-an-men. Pokud nestojíte o zážitek z rikši, vyčkejte si normálně na autobus, který má zastávku kousek od východu a vyjde vás určitě levněji. Pokud máte ještě čas, hned nedaleko se nachází menší parčík, odkud je krásný výhled na celé Zakázané město z výšky. Já jsem se tam samozřejmě vydala…

Pekingské parky…

Park se jmenuje Ťing-šan a vstup do něj byl opravdu jen symbolický. Jestli jsem platila se studentskou kartičkou 2 jüeny?! Už si to přesně nevybavuji, ale rozhodně vás to nezrujnuje. Parčík je hezký, jen já jsem mu nevěnovala zas takovou pozornost, protože jsem měla ještě nějaké další aktivity před sebou. Můj cíl návštěvy tohoto parku byl tedy jasný… Fotka Zakázaného města. Jenže v době, kdy jsem tam byla, nebyla moc dobrá viditelnost. Byl trochu smog, mlha a navíc slunce přesně naproti foťáku. Ale fotku mám! Je to skvělé místo pro návštěvu, která vám ukáže Zakázané město zase trochu z jiné perspektivy.

Nakonec jsem se vydala ještě do jednoho parku, který byl také celkem nedaleko. Moje kroky vedly do Pej-chaj parku, který dříve sloužil jako císařský park a byl součástí Zakázaného města. Najdete v něm jezero, krásné altánky, moc hezké výhledy a můžete se podívat i do chrámu a navštívit “Bílou pagodu”. Park byl v půlce listopadu krásně barevný a působil na mě opravdu uvolněnou atmosférou, kdy si člověk alespoň na chvíli užíval krásné ticho oproti uspěchanému Pekingu. Navíc je do něj opět symbolický vstup (asi 5 jüanů) a tak jeho návštěvu, pokud vám zbyde nějaký ten čas, nevynechejte!

Výlet jsem měla zakončit u Chrámu Nebes, což je jedna z nejznámnějších památek celého Pekingu. Jenže ještě předtím jsem se na chvíli sešla se spolužákem z Prahy, se kterým jsme už nestihli otevírací dobu budov a prošli jsme jen park… Chrám nebes jsem si proto nechala ještě na další den a vyplatilo se!

Chrám nebes

Třetí den objevování se mi už konečně podařilo vstát brzy a tak jsem ještě před 8 hodinou ranní seděla v autobuse směrem k jedné z hlavních dominant celého Pekingu. Chrám nebes. Jak jsem již zmiňovala, můj hotel ležel od tohoto chrámu kousíček, takže mi cesta zabrala asi 10 min. Po ránu jsem opět nenarazila na téměř žádné turisty, což bylo na sobotu vážně super. Dost tomu ale asi i pomohlo počasí, které bylo ráno až mrazivé, tak asi všichni vyčkávali, až vyleze sluníčko.

Ranní procházka po parku, který lemuje Chrám nebes, mi naskytla krásné pohledy na vycházející slunce nad obzor a navíc bylo v parku mnoho Číňanů, kteří si přišli ráno zacvičit, zatančit, zahrát si hry, zazpívat si společně nějaké písničky, nebo si jen tak popovídat. Naskytla se mi tak krásná podívaná, která mě naprosto nabila energií na zbytek dne, který byl tentokrát po většinu času ve znamení smogu.

Chrám nebes sám, jehož historie sahá až do 15. st., kdy se tam císařové modlili za dobrou sklizeň, je rozhodně “must-see” v Pekingu. Tento komplex budov, kde se v minulosti konalo mnoho různých ceremonií, v současnosti navíc také patří na seznam UNESCO a nabídne vám nezapomenutelný zážitek. Vstupné se platí jak do rozsáhlého parku kolem chrámu, tak do samotných budov a rozhodně si kupte vstupné do celého areálu, bez toho by totiž vaše návštěva nebyla kompletní 🙂 Vstupné mě vyšlo asi na 14 jüanů za studentské vstupné, plné bude tak dvakrát dražší.

Lama Temple

Po skvělé návštěvě Chrámu nebes jsem se vydala do buddhistického chrámu, který je údajně tím největším lamaistickým chrámem v dnešní Číně. No… Je to už několikátý chrám, který jsem za svůj pobyt navštívila a tenhle jsem hodně rychle opustila. PROČ?!

Nešlo o to, že by se mi nelíbil. Jen byl tak přepěchovaný turisty, že naprosto postrádal jakékoliv kouzlo… Proto se mi nechtělo ztrácet čas prodírání se mezi lidmi a posloucháním jejich křičení, a tak jsem se vydala na úplně poslední zastávku mého výletu…

Letní palác

Jak už název vypovídá, Letní palác, který byl postaven v 18. st., sloužil jako letní sídlo pro císařkou rodinu za vlády dynastie Čching. Komplex zabírá velkou plochu, kdy většinu tvoří rozličné vodní plochy. Na návštěvu Letního paláce je dobré si vyhradit opět hodně času, protože je tam co vidět. Navštívit můžete zahradu, pagodu, pak se můžete projít kolem krásného jezera, kterému dominuje nádherný mramorový most, atd. Je toho opravdu hodně a tak vás asi ani nepřekvapí, že jsem na tomto místě strávila celé odpoledne.

 

Opět si můžete vybrat ze dvou variant vstupného. Pouze park a “venkovní plochy” nebo plné vstupné, kde uvidíte všechny dominanty komplexu z “blízka”. Já samozřejmě opět chtěla vidět vše. Návštěva Letního paláce se mi opravdu líbila, jen v pozdním odpoledni byl hodně znatelný smog, který mi kazil jindy krásné výhledy a atmosféru… I tak to ale bylo skvělé!

Škoda toho smogu…


No a to byl konec… Vyčerpávající, viďte?! Byl to nejlepší výlet, který jsem ve svém životě asi zatím podnikla a jsem na sebe pyšná, že jsem si všechno dokázala sama zařídit! Od teď už vím, že cestování “forever alone” se není třeba bát. Nebo alespoň v Číně ne. Čína je totiž opravdu bezpečná, za což můžeme “vděčit” všudypřítomným kamerám a policistům. Jestli bych tak jela po Evropě? Nevím… Ale znova po Číně určitě! I když cestování ve více lidech má taky své pro. Někdy sice musíte řešit neschody a různé rozdílné pohledy, ale zas ten pocit, že se máte o své zážitky s kým podělit, je skvělý! Já jsem vám ale alespoň natočila video, které zveřejním už brzy! Tak se těšte.

Mějte se krásně a už opravdu brzy u dalšího článku,

Vaše Ela

 

2 komentáře

  • Odpovedet babi K. 5. 1. 2019 at 16:20

    Dádo,nádherné čtení, krásné obrázky.Klobouk dolů.

  • Odpovedet 邓小平 21. 12. 2018 at 2:46

    1989年在天安门广场都没发生!

  • Napsat komentář