Co na srdci ...

Láska jako závazek…

30. 8. 2018

V dnešním článku vám odkryji zase kousek sebe… Mojí 13. komnatu. Něco, co mě poznamenalo zatím nejvíc v mém životě. Dozvíte se, co mě až do dneška negativně ovlivňuje… Stydím se za to. A bojím se… Bojím se vám o tom napsat, protože odhalím svoje selhání a svojí slabost. Vítám vás u dalšího článku, který bude volně pokračovat na článek o mých láskách.

Jak už jsem možná naznačila v prvním odstavci, nebude se jednat o žádné příjemné počtení. Sdělím vám věci, které málokdo ví. Říkám si: ,,Proč to děláš?! Proč o tom píšeš?” Dlouho jsem sepsání tohoto tématu oddalovala, asi i proto abych se tomu sama vyhla a nemusela se k tak bolestivé věci vracet. Poslední dobou ale stále silněji cítím, že s tím musím ven. Že tento článek může pomoci nejednomu z vás. I kdyby pomohl jednomu člověku, budu vědět, že to mělo smysl. Už jen ve svém okolí mám tolik slečen, které se potýkají s podobným problémem, jen každý ten jejich ,,problém” má trochu jiný kabát.

Přestaňme chodit kolem horké kaše… Když jsem potkala svou další ,,lásku” svého života, bylo mi ještě náctByla jsem naivní holka s velkými sny. Ve svém tehdejším vztahu s klukem č. 2 to už skřípalo. Neměla jsem volnost a potřebovala jsem se opět cítit chtěná. Jen už od někoho jiného. Hned jak mi v tu dobu napsal jeden kluk (kluk č. 3) a projevil o mě zájem, lichotilo mi to. Ale nebyl to můj typ. Prostě za žádnou cenu ho nechci. Ze strachu, že zůstanu sama, jsem tak dále přetrvávala ve vztahu č. 2, kdy to bylo střídavě oblačné. Byly dny, kdy to byla velká láska, pak ale jen hádky a stres. Tak to trvalo skoro rok.

Po roce jsem opět narazila na toho, kdo mi tehdy, kdy mi nebylo hej a nebyla jsem šťastná, napsal jako první a projevil o mě zájem. Opět nějak vycítil, že se můj vztah rozpadá. A začal se snažit. Urputně. Až tak, že se z postupného rozhodně ne stalo možná ano. Nakonec jsem si řekla proč to nezkusit… I když jsem už tehdy věděla, že to není ono. Ten vztah s happyendem. Jenže ta touha holky uprchnout ze vztahu, ve kterém není šťastná, byla silnější.Navíc bylo alespoň jasné, že nezůstanu sama. OPĚT jsem lepila další neúspěšný vztah – vztahem č. 3.

Nevím, proč mě vždycky děsil ten strach ze samoty… Myslela jsem si snad, že budu do smrti na ocet? Že mě nikdo nebude chtít? Bála jsem se snad, že nebudu mít s kým trávit volné dny?! Asi tak nějak všechno dohromady…

Navíc všechno umocňovalo to, že můj kluk č. 3 (říkejme mu pro jednoduchost třeba Pavel) byl vyložený darebák a já jako známý milovník výzev jsem si řekla, že ho zvládnu. Asi zkrotit?! Bože… Byla jsem tak hloupá. Tak jsme to zkusili. Od začátku to byl vztah plný hádek, nedůvěry, rozporů a lhaní. Nebylo to prostě dobré… Navíc jsem postupně zjišťovala, že to není kluk, který by se mi líbil. Jak fyzicky, tak duševně. Byly doby, kdy jsem se za něj (možná spíš za sebe) styděla. Tohle bych sice nejradši neuváděla, protože mi je smutno za mě, jak povrchní jsem byla. A vím, že vzhled není vše. Jenže je to důležitý… Když vás někdo nepřitahuje, není to pak prostě jednoduchý. Tolikrát jsem se přes to snažila přenést a nebýt povrchní. Věřte mi. Ale asi nejsem dobrý člověk. Nedokázala jsem to. Promiň.

Co bych vám ještě tak ke klukovi č. 3 řekla? Byl to velký pohádkář, který uměl(umí) slibovat. S činy to pak bylo horší. Uměl věci tak neskutečně okecávat, až se mi vmluvil do hlavy. A nedostala jsem ho ven přes rok a půl. Vlastně ani do teď… Byl to taky člověk, který mě rád shazoval. Tak nepřímo. Vždycky dával najevo, že nejsem dost dobrá. Že se dost nesnažím. On chtěl být ten, který působí za každou cenu nejlépe!

Příběh, který vám brzy řeknu opravdu neskončil hezky. Jsou dny, kdy opravdu lituji, že jsem tenhle vztah měla. Jenže pak si uvědomím, že kdybych si neprošla tím vším, nebyla bych teď taková jaká jsem. Změnilo mě to. Spoustu věcí mě to naučilo, ale hlavně jsem si začala vážit sama sebe.


Naším příběhem nechci NIKOHO poškodit. Píšu na věc pouze svůj názor-tak jak jsem to sama cítila, je jasné, že druhá strana to mohla vnímat jinak. Každý jsme měli své chyby a ani semnou to vždy nebylo jednoduché. Nesvaluji na nikoho vinu, ani ho nechci nijak očernit. Chci spíš otevřít holkám v podobné situaci oči. Také netvrdím, že byl náš vztah jen takový, jaký ho budu popisovat. Samozřejmě jsme měli i dny, kdy nám spolu bylo hezky. Jinak bych to opravdu takhle dlouho nevydržela.


Bouřlivý. Tak bych popsala náš vztah jedním slovem. Nespočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát jsme se během našeho vztahu rozešli. Hlavně z mojí iniciativy. Z většiny případů to byly kraviny, kterým se v běžných situacích zasmějete. Jenže někdy vás to prostě rozčílí do ruda. Postupně se ale naše problémy začaly stupňovat. A to hned o několik desítek procent.

Začala jsem si všímat, že má Pavel velmi výbušnou povahu, kterou mi moc rád ukazoval. Nemůžu sice říct, že by mě někdy třeba uhodil, ale ubližoval mi psychicky. Rozkládal mojí psychiku a zdravou sebedůvěru na milion kousíčků. Odpíral mi kdejakou volnost. Začínala jsem být majetek. Pes na vodítku. Ano, i tak jsem si někdy opravdu připadala.

Byl vypočítavý. Vždy, když jsem chtěla jít někam ven s kamarádkami, dovolil mi to (sakra, já opravdu žádala o svolení?!), jenže mi dal vždycky jasnou představu o tom, jak to bude vypadat, když doopravdy půjdu. Bude uraženej, dotčenej a ze mě udělá holku, která jen všude trajdá. Bude to chudáček. Skoro nikdy jsem nikam právě z toho důvodu, aby mi nedělal scény, nešla. Postupně jsem díky tomu ztrácela snad všechny svoje kamarádky. Ani jsem nemohla navazovat nová přátelství, protože jsem věděla, jak by to dopadlo. Když jsem někam šla, musel jít semnou. Když to nešlo, musel mě minimálně odvézt a přivézt, aby mě měl neustále pod kontrolou. Postupně se mi až přestalo chtít kamkoliv chodit…

Byl na mě připoutaný. MUSELA jsem s ním trávit veškerý svůj volný čas, jinak byl oheň na střeše. Nepřipadalo skoro v úvahu, abych měla volný den sama pro sebe, abych se učila, nebo si třeba jen četla. Nemohla jsem si ani s nikým psát (rozuměj s osobami opačného pohlaví) a když jsem to náhodou udělala, chtěl jít toho dotyčného ihned zmlátit. Nebo mu minimálně napsal. Tohle všechno bylo hrozný. A nechápu, jak někdo může mít tu drzost omezovat někoho svobodu takovým to způsobem. Člověka nemůžete vlastnit…

Dlouho jsem držela všechny problémy pod pokličkou a navenek se tvářila, jakože jsem stopro happy a náš vztah je skvělý. Neměla jsem totiž sílu to s někým řešit. Věděla jsem, že bych se rozbrečela a to já přeci nedělám… Hlavně jsem se styděla za to, jakej jsem slaboch… Jenže postupem času se naše problémy už prostě skrývat nedaly… Mám tolik historek, nebo spíše nočních můr, které se staly. Pro představu našeho vztahu vám sem ve zkratce popíšu čtyři, na které už asi nezapomenu nikdy.

Kamarád Alkohol.

Jednou slavila jedna z mých kamarádek narozeniny v jednom baru. Pozvánku dostal i můj Pavel. Ještě před akcí jsme se domluvili, že budu zpátky domů řídit (oslava se konala asi ve 20km vzdáleném městě), protože neholduji alkoholu a spíše se mu vyhýbám, chtěla jsem mít výmluvu, proč nepiju.

Celý večer probíhal relativně bez problému, až do doby než začal Pavel zvát všechny mé kamarádky na panáky. Jenže to nebyl jeden nebo dva panáky. Jednu z mých kamarádek ožral neskutečným způsobem a sám z toho měl ještě srandu. Když jsme jeli zpátky, jen tak mezi řečí jsem mu řekla, že by bylo příště fajn, kdyby si tohle přehnané panákování odpustil…. Netušila jsem, co za scénu to spustí… 

On, ještě posilněný alkoholem, který na něj neměl dobrý vliv, málem naštváním explodoval. Já řídila. Byla tma a hrozně pršelo. On na mě v tom autě ječel. Řval na mě tak, že jsem měla záchvaty pláče. Prosila jsem ho, ať přestane. Nepřestal… Bála jsem se být s ním v autě. Bála jsem se, že nabourám. Nemohla jsem dál. Ale také jsem nemohla zastavit někde mezi poli s tím bláznem vedle sebe. Asi nikdy jsem se nebála o svůj život víc.

Prý to myslel dobře… Abych se bavila. Bavila jsem se moc…

Nevinné dveře.

Další historka začala taky vlastně zcela nečekaně. Byla jsem u něj, když mu přišla zpráva od jedné slečny. Všimla jsem si, že zpráva reaguje na něco, co ale bylo v chatu smazáno. Ze zvědavosti jsem se ho samozřejmě zeptala, proč ty zprávy smazal. Byla jsem v klidu, protože v tu dobu už mi na nějakém našem vztahu tolik nezáleželo. Opět jsem spustila lavinu…

Naštval se tak, že začal křičet, že s nikym nic nemá (aniž bych ho obviňovala) a začal mlátit do věcí. Najednou se mu do cesty postavili skleněné dveře. Bum. Chudáci dveře…

Já celá roztřesená, znechucená a strachy bez sebe, že dopadnu jako ty dveře, jsem mu řekla, ať mě okamžitě odveze domů… Nakonec mi bylo ještě vyčteno, že jsem byla bezcitná, když jsem ho v tom stavu(do kterého se dostal sám) neodvezla s rukou na šití… Myslíte si, že pak někomu přiznal, co se stalo?!

Bye, bye.

Rozcházeli jsme se několikrát. Ale dva rozchody byly nejzásadnější. Jednou jsme se opět pohádali a já už nemohla dál. Dusil mě. Tak jsem to ukončila. V tu dobu jsem ale nebyla plně přesvědčená, že je to tak správně. Tak moc jsem se totiž opět bála samoty. Pavel mě začal neskutečně uhánět. Tehdy se poprvé plně projevila jeho psychicky narušená povaha. 

Začal mi totiž nepřetržitě psát. Volat. Ale hlavně… Začal mě stalkovat. Když jsem šla do školy, čekal na mě u domu, když jsem končila ve škole, byl před školou. Nebyli jsme spolu asi týden a za ten týden byl všude. Bála jsem se chodit domů. Na nákup. Sledoval mě.

Říkáte si:,,Proč jsi ho teda sakra vzala zpátky?!” Byl to tlak, který jsem nezvládla. Zase. Neustále mi dával pocit, že to sama nezvládnu a že ho potřebuji. A já tomu začala věřit. Navíc doma byli všichni smutní, že jsem to s ním ukončila. Mamka z toho byla dokonce skoro na prášky. Byla na něj totiž zvyklá a brala ho skoro jako syna nebo co. To je další věc, která si myslím, že není dobře. Moc velké sbližování a kamarádění se protějšků s rodiči. Je to pak mnohem těžší říct někomu sbohem…

Královna plesu.

Poslední příběh, o který se chci s váma podělit vlastně skončil celý náš vztah. Nevím, jestli bych o něm neměla napsat celý článek, nebo rovnou celou knihu, protože by to byl trhák :D… Maturák. Akce, na kterou se snad každá holka těší jako na Vánoce. Na to, až bude za princeznu. Jak se ukáže a jak bude královna plesu. A tou já byla. Ještě dlouho se nemluvilo o nikom jiném než o mně a o tom, jak jsem v ten večer zazářila.

Již před samotným plesem to byla otázka času, kdy náš vztah skončí. Všechno se totiž sečetlo a já k Pavlovi začala pociťovat spíš nenávist. Jenže jsem to nechtěla skončit před samotným plesem. Protože která holka chce být na plese sama? Já jsem to nebyla… Když teď nad tím přemýšlím, mohla jsem si za to, co se stalo, vlastně sama…

Přípravy na ples byly asi jako u každého velmi stresující, takže je jasné, že jsem už od rána neměla moc dobrou náladu. Navíc jsem si večer ani nepřipadala hezky v tom všem make-upu a vlasech. Nebyla jsem to já. Ples jsem si užívala do půlnočka. To bylo vše ještě v pořádku. Jenže pak se věci semlely tak rychle…

Po půlnočku jsem chtěla jít tancovat se spolužačkami a prostě si ten večer užít. Nechtěla jsem být připoutaná pouze u stolu s Pavlem. Abych k němu ale byla milá a nenechávala ho samotného, řekla jsem mu, ať jde tancovat s náma. Šel. Jenže pak si sednul na pódium a celou dobu na mě znuděně zíral. Byl naštvaný. Hodně posílený alkoholem. Chtěl mě mít asi samotnou pro sebe, ale to jsem já nechtěla. Byla to poslední kapka. Vzala jsem ho ven ze sálu a řekla jsem mu, že už dál nemůžu. Že prostě končím.

Ne, opravdu to nebylo jen kvůli tomuhle, všechno se to ve mně prostě nakupilo, až už se to dál nedalo. Tentokrát jsem explodovala já. Musela jsem mu to říct, řekla jsem mu to ale v klidu a poprosila ho, jestli by nemohl odejít, abych si ještě mohla užít zbytek plesu. Opět mě (ne)překvapil.

Spustil scénu, ale takovou, že to snad ani popsat neumím. Začal brečet, hystericky. Lezl za mnou všude. Když jsem byla s kýmkoliv, byl tam. Řval. Prosil mě na kolenou. Vyhrožoval, že se zabije. Se všema, kdo se mu postavili do cesty, se chtěl porvat (naštěstí byl už dost ožralej). Tropil mi takové scény, že snad nebyl nikdo v celém kulturáku, kdo by o našem dramatu nevěděl. Všichni na mě zírali kamkoliv jsem šla. Byla jsem ubulená. Prosila ho, ať odejde, ať nedělá scény. Nic nezabíralo. Nakonec se i porval. Otevřel si pusu na mojí mamku, kterou velmi hnusně urazil. Chtěl si to rozdat s mým třídním profesorem. Nadával mi…

Víte, co mě ale mrzelo nejvíc? Ne… Nebylo to chování Pavla. Na to jsem byla zvyklá-jen v menší míře. Nejvíc mě mrzelo, že se za mě téměř nepostavil můj taťka, který s Pavlem vycházel vždy dobře. Nechtěl si to s ním rozházet. Nevím, jestli nechápal, jak moc jsem trpěla a jak moc mi Pavel ublížil, jak mi byla celá situace nepříjemná. Proč by jinak seděl na tom balkóně a nedělal sakra nic?! Proč ho nevyvedl?! Ještě do teď, když přijde na Pavla řeč, mě okřikuje, že jsem na něj moc přísná. Ono asi sem. Vím, že je to v jádru hodný člověk. Ale když vám někdo tak moc ublíží, není lehké o něm přemýšlet hezky. Nejde se přes to jen tak přenést a mávnout nad tím rukou. Snažila jsem se mockrát. A teď, kdy je to skoro pryč, tak jsou stejně dny, kdy na to myslím. Do teď ho nemůžu vidět. Tak moc mi ublížil. Tak proč ho můj taťka nezastavil?! Proč ho nechal, aby mi dál ubližoval? Možná byl taky tak opilý a nebo si to nechtěl připustit. Dokonce chtěl, aby s námi jel Pavel taxíkem domů z plesu. Jak po mně mohl chtít, abych s ním byla v tak malém prostoru?! Do teď to nechápu… To samé moje ségra… I po tom všem má Pavla celkem ráda, i když viděla tolik našich hádek, slyšela jeho urážení, tak mou nenávist vůči němu nechápe. Je pravda, že jsem zatím nikomu o něm neřekla tolik, jako tady píšu… Možná i pak moje ségra pochopí, proč ho nemám ráda.

Byl to ples jak z hororu, na který nikdy nezapomenu… Na druhou stranu se to ale asi takhle stát muselo. Jinak bych ho nikdy neopustila. Vždy by si mě nějak připoutal, nějak mi vyhrožoval, hrál mi na city, shazoval mě. Tohle mi otevřelo oči na dobro. Nechtěla jsem ho už nikdy spatřit. Jenže jsem musela… Měl moje klíče, které jsem si nechala u něj v bundě. O ty jsem mu hned druhý den napsala, abychom celou situaci vyřídili. Chtěla jsem aby mi klíče hodil do schránky. NE. Chce se sejít, jinak mi je nedá. OK. Zaparkoval na tom nejtmavším místě, kde nebyly světla. Nechtěl mi klíče donést. Bála jsem se. Vyhrožoval mi. Znovu se mě zkusil získat zpět. Ale to už prostě nešlo…


Jaká je pointa dnešního článku?! 

Není to házení špíny… Chci jenom říct, že když nejste ve vztahu spokojení a nějak cítíte, že to není ono. Dejte od toho ruce pryč. Naše vlastní hodnota je mnohem větší. Stojí za to o ni bojovat. Nebojte se, že byste to sami nezvládli. Nikdy nejste sami. Vždy máte kolem sebe rodinu, přátele, známé a pokud ne. Tak teď máte mě…

Bylo to pro mě nejnáročnější období, na které nikdy nezapomenu. Zničilo mě to. Zároveň je ze mě silnější člověk, který už ví, že sebou nemá nechat zametat… Po tomto vztahu jsem si konečně uvědomila, že nemůžu lepit díry na srdci neustále novými vztahy. Musím začít u sebe. Tak jsem začala… Doufám, že po tomto článku budu konečně moct jít dál. Teď opravdu platí moje motto blogu “Terapie psaním”. Je to osvobuzující. Otevřít se.

Vaše Ela

2 komentáře

  • Odpovedet Dana Janešová 21. 9. 2018 at 1:05

    Milá Elo, tvůj článek mě velice překvapil a dojal. Brečela jsem u něj. Snad proto, že velice podobný vztah jsem si v 21.letech také prožila a mám tudíž podobné zkušenosti, jako ty. Jsem ráda, žes tento blog napsala a otevřela tak svoje srdce. Je moc krásné tě poznat blíž. Jen jednu věc si neodpustím. Musím se zastat Tvého taťky. Ty ani netušíš, jak Tě miluje a jak je na tobě citově závislý. Dýchal by za tebe. A pokud by věděl, jak ti Tvůj přítel ubližoval, zlámal by mu nohy. Jenže nevěděl a pravděpodobně ani doposud pořádně neví. Ani on, ani většina Tvé rodiny. Věř mi. Před Tvojí rodinou se totiž Pavel uměl velice dobře chovat (spíš přetvařovat). Jako ten věčně naštvaný a nafoukaný jsi před rodinou vypadala ty. Ne, nezlob se na mě za tato slova. Věř, že přetvářka je jednou z předností, kterou manipulátoři vynikají. Umí se hádat tak, že to pro okolní svět vypadá, jako když se oni vlastně jen obhajují a hádáš se ty. Víš, jak jsou takové ty magické obrázky, jak se na ně díváš a máš pocit, že vidíš něco jiného, než je ve skutečnosti na obrázku? Přesně tak je to i s tvým bývalým přítelem. Byl na Tebe zlý jenom ve vašem soukromý, ale ve společnosti (především ve společnosti tvých rodičů, které si potřeboval získat) působil jako chudáček, který trpí tvými špatnými náladami. Vnější obraz Vašeho vztahu vypadal navenek jinak, než ten uvnitř. Pro Tvoje rodiče bylo nemožné se v tom správně vyznat. Ze svého nepodařeného vztahu si vezmi ponaučení, ale na svoje nejbližší se nezlob. Jednou sama pochopíš, jak těžké je dovést své děti do dospělosti ve všech ohledech . Najít tu správnou hranici pomáhat, ale nevměšovat se. Zajímat se, ale zároveň neprudit. Radit, avšak nekritizovat. Vyslechnou, ale nebýt zvědavý… Přeji ti hodně úspěchů v životě, už jen samé hezké lásky a především klidný pobyt v Číně. Těším se na další Tvůj článek.

    • Odpovedet Beyond Ela 23. 9. 2018 at 16:17

      V článku rodiče nijak obecně nekritizuji, nebo aspoň jsem nechtěla, aby to tak vyznělo…Jen jsem v tomto ohledu reagovala na jednu jedinou situaci, o které taťka věděl a byl u ní celou dobu, kdy všechno viděl a slyšel. 🙂 A i tak neudělal vůbec nic… To mi přišlo zvláštní. Mamka například předtím o našich problémech netušila také nic a nenechala celou situaci být. S ostatním napsaným souhlasím. Jinak děkuji za komentář 🙂

    Napsat komentář