TO HLAVNÍ Z MĚSÍCE ŘÍJNA-pražské kafíčkování, škola, české hory a trocha nervů…

Ahoj,

vítejte u dalšího článku z pravidelné rubriky – “jaký byl můj předchozí měsíc?”. Ani dnes v článku nebudou chybět moje doporučení na fajn podniky, kavárny a kratší výlety. Tak se pohodlně, třeba s šálkem čaje, posaďte a jdeme na to.

Bouře jménem říjen…

Už v článku za září jsem trochu předeslala, že můj říjen bude vážně jízda. Po klidném září, kdy jsem si ještě užívala zbytky léta, přišla pořádná studená sprcha…. Začal mi totiž nový semestr na vysoké.

I když jsem se po čtyřměsíčních prázdinách do školy těšila, tak hned po prvních dnech školy jsem se zase hodně rychle začala těšit na její konec. Jelikož jsem teď v závěrečném ročníku, jsou na nás kladeny dost vysoké požadavky a nároky, které většinou není taková hračka splnit. Přiznám se, že jsem byla z těch všech povinností lehce na prášky a dost jsem se kvůli tomu ze začátku stresovala. S koncem měsíce jsem si ale uvědomila, že tohle stresování k ničemu nevede, a proto se teď snažím alespoň o trochu zvolnit a zase si užívat i ten běžný, mimoškolní, život. A ono to nakonec stejně nějak dopadne, no ne? 🙂

Signal Festival…

Jako už tradičně se na podzim v Praze koná Signal Festival. Jedná se o festival světla, který za pomocí nejrůznějších světelných instalací ukazuje Prahu zase z jiného a netradičního pohledu. Akce většinou trvá celý prodoužený víkend a je z velké části zcela zdarma, což mi přijde hrozně super.

Letos jsem na Signalu byla už podruhé (poprvé před 2 roky), takže už mám s čím porovnávat. Signal jsem si užila, protože mě “vytáhl” ze stereotypu mých běžných večerů a hezky jsme si prošli Prahu. Abych se ale přiznala, tak se mi ty letošní instalace zase tolik nelíbily. Samozřejmě ale nemůžu soudit třeba zpoplatněné projekce, atd. Kdybych měla jednu projekci vyzdvihnout, byl by to určitě videomapping na kostele sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně. Ostatní bylo za mě takové… “Eeeh. Co tím vlastně chtěli říct?!”

Ale každopádně je to skvělá akce, kterou je fajn navštívit a zažít tak v Praze zase trochu něco jiného. Příští ročník festivalu proto nevynechejte 🙂

Mám nové lásky! Dýně…

Nikdy jsem tolik neujížděla na dýních tak jako letos 😀 . Dýně mi navíc nikdy – kromě dýňové polívky – nechutnaly, tak co se změnilo?! Prostě jsem se rozhodla v kuchyni trochu experimentovat, a tak se většina mého kuchařského umu soustředila na dýně 😀 (Sladké recepty jsem zatím nezkoušela, ale ještě mám čas to změnit). Dýně hokkaido, máslová i špagetová-všechny mám ozkoušené a všechny recepty z nich dopadly na jedničku. Jelikož ale nejsem žádná food blogerka a vařím většinou v noci, nemám pro vás žádné fotky jako ilustraci mých kuchařských dovedností… Třeba příští sezónu 😀

Když jsme u těch dýní, tak jak jste si asi všimli, letošním podzimním hitem instagramu byly fotky s dýněma. Samozřejmě se tenhle trend nevyhnul ani mně. Nejprve jsem chtěla jet do Dýňového světa, když jsem ale zjistila, jakej se kolem něj stal boom, řekla jsem si, že to teda ne. 😀 Tak jsme se šli projít alespoň do pražské botanické zahrady v Tróje, kde měli moc milou venkovní výstavu dýní. V den naší návštěvy bylo navíc krásně slunečno, takže jsme tam strávili parádní odpolko.

Focení na Konopišti a Jemništi…

Když cestuji, ten Instagram se mi fotkami plní úplně sám. Teď už je to ale horší… Navíc jsem dlouho přemýšlela, kdy a kde vlastně vůbec pořádně prozkoušet mého nového fotícího parťáka. A jelikož byl letošní podzim tak krásný, přemluvila jsem svou mamku a ségru, aby se mnou jely fotit. Jako prostředí na focení jsme zvolily hned dvě lokality-zahrady zámků Konopiště a Jemniště.

Okolí zámků totiž krásně hrálo barvami, a fotky se tam tudíž fotily děsně jednoduše. Z výsledku focení mám ohromnou radost, a to i proto že se fotky líbily i mamce se ségrou, takže jsme si nakonec všechny hezky zaplnily své Instagramy… 😀

Teď je sice už po návštěvnické sezóně, ale návštěvu těchto dvou zámků, i s jiným než fotícím zámerem, určitě doporučuji. Mám je oba moc ráda, protože se mi k nim pojí dost velká část mého života a vzpomínek.

Pražské kafíčkování…

Říjen jsem upřímně po kavárnách tolik netrávila. Nebyl na to čas, nálada a navíc jsem si řekla, že bych to svoje poflakování, kafíčkování a dortíkovaní chtěla alespoň trochu omezit. Ale zase bych to nebyla já, kdybych někam na to kafe přeci jenom nezašla…

Můj staronový typ pro vás je Kavárna co hledá jméno. Tam to mám ráda hlavně kvůli tamnímu prostředí. Když se sice nad interiém tohoto podniku zamyslíte, je to zcela upřímně mix staršího nábytku ze “smetiště”, který po jednotlivých kusech vypadá většinou fakt děsně, ale tvoří prostě nezaměnitelný celek, který se vám vryje do paměti. Kavárna má navíc skvělou a nezaměnitelnou atmosféru, a já tam i proto chodím moc ráda. Tentokrát jsem ji ale navštívila po relativně dlouhé době. Předtím jsem totiž trochu zanevřela na jejich kafe, které mi ale teď naopak chutnalo moc!

Jeden den jsem zašla do Kavárny Cafioca, která je otevřena celkem nově kousek od Náměstí Republiky. Kávu mají super, dezerty na mě byly trochu moc sladký a dělají i brunche, které vypadají fakt božsky a někdy je taky musím zkusit. Podnik má moc hezký (holčičí) interiér a dost míst k sezení. Jako bonus mám tuhle kavárnu jen kousek od školy, proto si myslím, že budu jejich pravidelný zákazník.

Tvaroh-Cafe mě naopak trochu zklamal. Kolem Tvarohu se teď strhlo takové menší insta šílenství. Já ho navštívila po jedné procházce Stromovkou, ze které je to tam jen pár kroků. Káva mi moc chutnala, dorty taky, ale ten interiér a celková nálada podniku mi tolik nesedla 🙂 . Žádné extra velké zklamání se nekonalo, jen mě Tvaroh zrovna tolik neupoutal a nemám potřebu se do něj vracet. Ale 100 lidí, 100 chutí. 🙂

Stromovka…

Stromovka na podzim je sen. Pokud v Praze hledáte klidné místo na procházku, zajděte do Stromovky. Ještě teď to tam hraje všemi barvami a je to skvělé místo pro aktivní odpočinek. Teď na podzim park navíc alespoň nepraská ve švech, což je rozhodně plus. A na focení taky paráda!

Co právě čtu…

Myslela jsem si, že přes léto přečtu spoustu knížek. No… Úplně se tomu tak nestalo, z čehož jsem měla trochu černé svědomí, a tak jsem to teď na podzim změnila. I když momentálně kvůli škole a mojí bakalářské práci, která je z literárního odvětví, čtu kvanta čínské literatury, kterou vám v případě zájmu ráda doporučím, tak jsem přelouskala i pár oddechovek.

Jednou z nich byla Letuška z Economy od Petry Jirglové, která prolétla IG jak kulový blesk. Co k ní říct? Za mě upřímně nic moc. Knížka má být vtipná, ale dost často je to spíš takový “eeeh”. Funkci oddychovky sice splnila dokonale, ale jinak mě nijak nezaujala. Párkrát jsem se nečemu zasmála, ale to je asi celé… Pokud jste ji sami četli, co si o této knížce myslíte?

Jednodenní Šumava…

Však se říká, že neplánované akce jsou ty nejlepší, ne? Tak jsme na jeden den vyrazili na Šumavu. Nejdřív se mi vůbec nechtělo, protože co se dá za jeden den stihnout, že?! Ale nakonec z toho byl parádní výlet plný zážitků.

Den jsme začali u vlčího výběhu v Srní, kde, jak název napovídá, můžete pozorovat vlky. My měli štěstí, že i když je jejich výběh obrovský, tak jsme je viděli z krátké vzdálenosti. K výběhu vede procházka lesem a upřímně, sama bych tam asi nešla. Bylo to totiž trochu strašidelné…

Pak jsme zaparkovali u mostu v Rechli, odkud jsme se vydali na menší procházku podél řeky Modravy, kdy jsme obdivovali tu krásnou šumavskou přírodu.

Po obědě jsme ještě zavítali do Jelenního výběhu, kde můžete ty “fešáky” sledovat přímo na dosah ruky.

No a celý den jsme zakončili na Chalupské slati, kde mi největší radost udělal nedaleký výběh s krávama 😀

Víkend v Krkonoších…

Abychom těch českých hor neměli málo, jeli jsme do Krkonoš. I když spousta lidí Krkonoše zrovna v lásce nemá, protože prý nejsou tak zajímavé a fotogenické, já je naopak miluju. Asi i kvůli dětství, kdy jsme jezdili lyžovat hlavně do Krkonoš. A tenhle víkend mi moji lásku k nim jen potvrdil.

V Krkonoších jsme byli jen na noc, kterou jsme trávili v Peci pod Sněžkou. Celý výlet se nesl v hodně pohodovém duchu, a proto jsme toho zase tolik nedělali. První den jsme si to po černé sjezdovce šloupli k rozhledně Hnědý vrch, odkud jsme pak sešli dolů přes Lesní Boudu, kde mají takovou menší eko farmu, moc fajn občertsvení a je to parádní místo na znovunačerpání sil.

A druhý den jsme šli přes Obří důl na Sněžku. Zrovna byl hrozný vítr, takže nás na to na vrcholu málem odfouklo, ale i tak jsme si to moc užili. Při cestě dolů jsme už šli přes Růžovou horu, kde jsme chtěli zastavit v Růžohorkách na jídle. Bohužel měli plno, tak jsme zašli do vedlejší Děčínské boudy, kde jsme teda nestačili zírat na aroganci a neochotu tamní obsluhy. Snad měli jen blbý den…

A to bylo z našeho Krkonošského výletu vše… Aktivní odpočinek spojený s relaxem a dobrým jídlem. To já můžu! A v Peci si můžete skvěle pochutnat třeba v Enzianu, kde je to sice trošku dražší, ale ty porce a hlavně ta chuť!!!

V říjnu jsem víc než kdy jindy smutnila, jak je můj život nudnej a jak kromě školy a brigády nic nedělám. A když to takhle zpětně vidím, byl to vlastně moc fajn a zajímavej měsíc.

Měla jsem sice po psychické stránce víc těch “downs” než “ups”, ale na tom budu pracovat zase v listopadu.

Tak se mějte krásně,

Vaše Daniela